Ve chvíli, kdy se rozhodneš absolvovat pobyt ve tmě, spustíš v sobě proces přípravy. Zkoušej si definovat a znovu redefinovat svůj záměr, svou motivaci, svou odpověď na to, proč chceš vykonat takový čin. Tvůj záměr je tím, co modeluje tvou cestu a prožitky. Všímej si všeho, co vstupuje do tvého života, čím se zabýváš, jaká témata řešíš. Sleduj své myšlenky, pocity, činy. Časem se dostaví pochopení souvislostí, propojenosti mozaiky života do většího celku, do nového významu.

Až se vrátíš domů, můžeš si zaznamenat svoje zážitky ze tmy formou reportáže nebo krátkých postřehů nebo jen větu jako afirmaci pro následující dny života. Pokud se o ně budeš chtít podělit s dalšími čtenáři na těchto stránkách, pošli mi text na email. S tvým souhlasem ho uveřejním. Bývá velmi zajímavé se po nějakém čase ke svým zápiskům vrátit. Častokrát má člověk pocit, že to snad napsal někdo jiný, mnohdy se v nich skrývá dosud neviděná moudrost…

Radim: Musím přiznat, že do pobytu ve tmě jsem šel s hlavou přeplněnou domněnkami a emoční vyzrálostí sedmiletého kluka. Stalo se toho mnoho poučného (zvlášť v posledních dvou dnech pobytu, kdy se mi už dařilo s posuny vědomí pracovat). Proto se pokusím popsat jen jeden nejemotivnější prožitek. Asi tak po třech dnech louhování ega výrazně ustoupil pocit falešné sebedůvěry. To, co si pro sebe pracovně nazývám nevědomý přesah, si našlo nekompromisní, přesto milosrdnou cestu, jak mysli definovat pomezí její duality. Bleděmodrá záře odkudsi shůry si zčistajasna posvítila na můj ženský princip. Na konci paprsku se objevila zubožená dívka, celá pokrytá jakousi černou tekutinou, schoulená na dně temného, ocelově chladného, nekonečně prázdného prostoru skladiště. Pohled na její bezmoc a nezměrnou opuštěnost očesaly mysl od posledních zbytků sebekontroly. Z úst se mi vydralo: „Já tě přece znám, já vím kdo jsi“. Náhle přestalo záležet na konstrukci účelu či záměru. Kontrola ega byla ta tam. Soucit se najednou stal jedinou veličinou v místnosti. Nabídl mému tělu ‚bezbariérový přístup‘ a to se sesunulo k dívce na podlaze. Vnímání bylo pohlceno nevýslovným žalem a pocitem lítosti, že její stav je mou odpovědností a jediné, čím jsem schopen pomoci, je pláč.
Tento zážitek spustil následující proces vhledů, pojmenovávání a dokonce personifikací pro mysl abstraktních pojmů, intuitivních pokusů o přenastavení rovnováhy sil a vyrovnávání se se strachy a křivdami z minulosti, setkávání se s množstvím známých i neznámých lidí a bytostí, kdy jsem si občas připadal jak na nějaké afterparty.. Rovnováha se vlastně stala hlavním tématem celého pobytu. Jednou však došlo i na pocit bezčasové, bezidentické opuštěnosti, kdy jsem se asi na dvě vteřiny zahlédl, jak v panice opouštím chatku a následně chtěl tomu nepříjemnému pocitu také uniknout. Pomohlo pouhé opláchnutí obličeje studenou vodou.

I když můj popis možná vypadá trochu dramaticky, prožívání reality bez světla sjednocoval pocit bezpečí, doprovázený rozrušováním masek neustálého společenského sebeobhajování. S odstupem si uvědomuji, že mé mysli byla nabídnuta ochutnávka takových výstupů, které byla schopna absorbovat. Tma mi dovolila být svobodný přesně tak, jak jsem si to dovolil. Významně pomohlo cvičení, tanec, poslech hudby nebo audioknih. Na závěr chci poděkovat Jin. za laskavé pochopení, schopnost naslouchat a dávat intuitivní zpětnou vazbu. A za výborné jídlo.  Ze srdce děkuji.

Iveta Aurelia: Terapie tmou byl pro mě maximální velký mystický zážitek, který je pocitově opravdu až nesdělitelný ostatním. Pocit osvobození, napojení ne vlastní srdíčko a rytmus vesmíru, mystické obrazy, totální hloubka, jemnost, úžasná pestrost a veliký pocit bezpečí beze strachu, opravdovost hodnot, rehabilitace prožitků z mého života, vyživení do poslední buňky těla a do každého záhybu mé duše, takové vědomé napití z pohárku živé vody, ze sebe sama. Velké téma SLOVO a ZVUK a důležitost volit vždy správná pravdivá slova. Návrat do Světla, kdy se probouzelo ráno a první pohled patřil právě vycházejícímu sluníčku. To nelze popsat slovy. Zimomřivky mám po celém těle i dnes. Vše do sebe zapadalo a bylo dokonale řízeno. Velmi krásné a moudré. Vřele doporučuji.

Olga: Pro mne byl pobyt ve tmě především velkým spirituálním zážitkem, dramatickým duchovním znovuzrozením – a to jsem se před odchodem do chatky vůbec nepovažovala za osobu zaměřenou duchovně, jela jsem si do tmy vyřešit neuspokojivé osobní vztahy a profesní nasměrování. Během týdne mi byl poskytnut také vhled do světa energií a rytmů a na úrovni osobních vztahů mi tma posvítila na problémy a souvislosti, kolem kterých jsem léta chodila jako slepá.

Kateřina: Ve Tmě jsem přijala zpět své srdce a začala žít život z něj. Dlouho jsem žila jakoby bez srdce a upřednostňovala jsem rozum a mentální konstrukce, ale nevedlo to k Radosti. Věřila jsem ale, že život v Radosti existuje a že je naším posláním najít ho a žít ho. Jsem naplněná klidem, úžasem, pokorou a vděčností. A když přijdou „negativní“ emoce a pocity, přeměňuji je pomocí nástrojů, které jsem ve Tmě dostala a Děkuji za ně. Díky Tmě obdivuji a chválím Tělo, které mám a skrze které žiji zkušenost na Zemi ve 3D. Raduji se z možnosti prožívání a vyjadřování. Obdivuji naši schopnost mluvit, zpívat, dýchat!

Světlana: Jestliže si přejete srovnat myšlenky, odpočinout si – byť při intenzivní práci na sobě, pak pobyt ve tmě je to pravé! Zakusit žití v přítomném okamžiku, kde člověk nevnímá čas a prostor, kde se nachází. Z počátku pobytu ve tmě mě vyvstaly osobní problémy života – odvíjelo se mnoho příběhů, které jsem vždy mohla konzultovat. Naladila jsem se do dalších dnů, kde již zážitky byly tak silné a skutečné, až se mi doslova tajil dech. Je to dokonalá očista – tma mě nekompromisně odhalovala – byla tolik jasná, že doposud nenacházím slov, jak vyjádřit všechny pocity. Tma mi poskytla to, co jsem hledala – doplnila mi moji mozaiku životních názorů a pohledů. Děkuji.. děkuji.. děkuji….

Jirka: Navracím se k velké srdeční knihovně moudrostí. Je to dar, jak být dobrým člověkem, rodičem, učitelem, rádcem nebo majákem pro ty ostatní. Pobyt ve tmě je tady a teď. Děkuji..

Marian: Sen: Som vel’mi starý. Sedím na invalidnom vozíku na pláži so skupinou známych. Som úplně nahý. Moje telo vyzerá ako telo egyptskej múmie so zvyškami svalov. Je tmavohnedé a leskne sa. Neviem sa už normálne pohybovat’, iba plazit’. Zrazu som dostal záchvat. Všetci známi okamžite utekajú dole po schodoch zháňat’ nejaký odvoz. Z posledných síl spadnem z invalidného vozíka a doplazím sa k okraju schodov. Dole už pribiehajú moji známi naspät’. Na konci tejto skupinky zretel’ne rozoznávam ženu v letných šatách a bielom klobúku, ktorá sa vel’mi podobá na herečku Faye Dunaway. Smerom k tejto ženě z posledných síl kričím: „Mami, mami, prived’ rýchlo doktora, som na konci…”, vtom klesám na 1. schod a naposledy vydýchnem. Pár sekúnd je ticho. Zrazu počujem dych. Je to môj dych, môj vlastný reálny dych z tohto sveta.

Martin: Temnota je milosrdná, láskyplná, objímající, konejšívá, milující, ale i ostrá, přímá, drsná a nekompromisní. Po dvou dnech pobytu skrz dlouhý spánek a intenzivní vědomější snění mne začala pomaličku vést a učit. Začala mi ukazovat a vyprávět příběh o zdroji, o jeho bytí vně a současně uvnitř mě, o principech života a jeho stvoření. Učila mě naslouchat jemnému tenkému hlásku a řekla mi, že to jsem já, že to je mé vedení, které hledám, to, čemu můžu důvěřovat. Je všudypřítomné a záleží jen na mě, jestli mu budu naslouchat či ne. Ukazovala mi, jak se uvolnit, nespěchat. Někdy mě zahlcovala blažeností až k pláči a pak mi to třeba všechno vzala a ukázala mi můj vztek a nevrlost z takové ztráty. Mířila do mého srdce a řekla mi, že toto místo je zdrojem, zdrojem nevyčerpatelným.. Když jsem po 8 dnech spatřil světlo, proměnila mě na chvíli v malé dítě, které hrou prožívá obrovské návaly štěstí. nakonec mi dovolila spatřit alespoň na chvíli poklad – první pohled do lidských očí. Něco, co všichni známe, ale přes závoj mysli to již nevidíme. Něco, po čem toužíme a proto hledáme a rozpomínáme se..

Kateřina: Jednu takovou zvláštnost napíšu. Když jsem jela vlakem a busem domů, pozorovala jsem lidi kolem. Byla jsem ještě v takovém tom rozšířeném vnímání. Viděla jsem lidi, kteří byli opilí, hlučeli, dělali bordel a nebo taky bezdomovce, puberťáky, co se furt smáli. A já jsem je viděla jinak. Viděla jsem a cítila, že to, jak se chovají, je jen slupka, jen maska, které věří, že ta slupka je skutečně jen tenoučká. Viděla jsem, že oni ve své podstatě nejsou tou slupkou. Jsou tím, co je pod ní, ale jsou natolik zahledění do své role, že nemohou vidět svou pravou podstatu. Teď si uvědomuji, že to je zase moje zrcadlo. Ale je to tak u všech. Všichni žijeme své role, ale svou podstatu nevidíme, ačkoli je velmi blizoučko.

pobyt ve tmě

pobyt ve tmě